Jak  to bylo s peršanem, aneb nedivte , že nám občas dochází trpělivost.

Myslím, že není na škodu zveřejnit, jaké situace zažíváme čím dál častěji. Když se na nás dne 9.10 obrátila paní, že by potřebovala do útulku nutně umístit peršana po své tetě, jelikož má alergické děti, sháněli jsme to nejlepší umístění pro kocourka. Téměř za 14 dní se zadařilo. Od té doby však komunikace s paní žádající pomoc poněkud vázla. Až se nakonec zájemkyně  s paní konečně  domluvila na předání v úterý nejdéle ve středu 30.10.2019. Paní z Kocbeře shánějící azyl se nabídla ho sama dovézt, přestože si zájemkyně o peršana chtěla dovoz zajistit. Paní čekající na  kocourka seděla doma dva dny zbytečně. Nikdo jí nezavolal a ani  nic nevysvětlil. Když jsem se paní z Kocbeře pokoušela dovolávat i já, přišla mi sms, že kocoura  odvezla jiná teta z Karviné. Zvláštní nemyslíte, že to tom paní nevěděla dříve, kolik takových tet paní asi má? Zřejmě jí toto chování přijde normální. Někdo chce pomoci a těší se, druhý hledá nejvhodnějšího zájemce a třetí si z nás dělá blázny. Kdovíkde asi peršánek nakonec skončil.